Dopis pana Bošky z Prahy

s potěšením jsem obdržel Vaše pozvání na setkání rodáků Krajníčka dne 17.10.2009. Stáří 88 let mi bohužel nedovoluje tohoto setkání se zúčastnit. Ve vzpomínkách na své mládí budu však s vámi.

V této době žilo v této obci jedenačtyřicet rodin, všechny jsem dobře znal a oslovoval strýčku nebo tetičko. Na drahách, stranou cesty u lesa byl obecní domek „pastouška“, kde žila spořádaným životem rodina Bízků. Domek byl nízký, kamenný, s doškovou střechou, kolem domu jen trávník, žádné haraburdí, ani domácí zvířata. Strejda Bízek byl malíř krajinář, prodával obrazy po čechách i v Praze. Jak a kde je maloval, to nevím. Na domek namaloval v životní velikosti Svatého Václava na vzpínajícím se koni s řadou zbrojnošů. Proslul i tím, že jako kastelán na Helfenburku uveřejnil v turistickém časopise článek o vykopávkách na hradě s nálezem řady vzácných předmětů i o tajné chodbě z hradu až do Bavorovského kostela. Byl také pravděpodobně organizátorem spiritistů, vyvolávačů duchů v třicátých letech min.století na hradě. Jak jeho taškařice skončily nevím, při jedněch prázdninách jsem ke své lítosti pastoušku ani rodinu Bízků nenašel. Domek nechala obec zbourat a rodina se odstěhovala z Krajníčka.

Vzpomínám na obchůdek tety Svěchotové a její dcery Čermákové, vždycky jsem byl vřele přijat a obdarován bonbonem. Na Ruského legionáře Švece, kam jsem chodil pro deset Zorek nebo sáček tabáku. Nezapomenutelné byly chvíle v kovárně strejdy Sochora, mistra ohně a železa. Nechával mi šlapat měchy a hřát se u ohně. S otevřenou pusou jsem naslouchal siláckým vyprávěním strejdů i chasy při kování koní.U potoka v chaloupce žil strejda Honsů, lesák a nimrod, můj holič, který mi stříhal hlavu dohola, abych neměl vši. Jeho maminka mě přivedla na svět ve stodole při mlácení jetele. V té době měli rodiče dvě dcery na vdávání a syna, kterému končil školní věk. Ujala se mne sestra Růžena a to tak pečlivě, že mne tahala i na rande. Díky ní jsem zažil tancovačky i ochotnické divadlo u Čížků proti kapličce. V té době strejda Veselý stavěl sál a hospodu a dnešní kulturní dům. Jeho dostavbou se kulturní život rozšířil o přespolní. Konaly se dožínkové slavnosti a slavná „Konopická“ za průvodu Krajnických dívek a zpěvů „Konopičák se nám žení“. Většinou tancovačky končily pranicí s přespolními. Odnesla to vždy maminčina zahrádka, byla o několik planěk chudší.

Školní léta jsem prožil v Praze u strýčka a tety. Stýskalo se mi po rodné vesničce. Tehdejší šlágry „Kde je moje máma“ a „Kdyby byl Bavorov“ jsem vždycky někde v ústraní  obrečel. Do Krajníčka jsem jezdil jenom na prázdiny. Po útěku z lágru  Německu v roce 1942 jsem našel útočiště v rodné obci. Tehdejší starosta obce strejda Čížek kryl můj pobyt před Bavorovskými četníky. Ke konci války se však nevyhnul nepříjemnostem s nimi kvůli mně.Poválečná léta jsem v rodné obci vnímal s různými pocity. Po úmrtí rodičů jsem již Krajníčko tolik nenavštěvoval a jeho vývoj sledoval spíše z povzdálí.

Nutno vzpomenout na kamaráda z mládí na Frantu Valentu, kterého si oblíbila i má dcera Jana. Půjčoval jí opratě a ona mohla jezdit s koňmi. Lásku ke koním má i její dcera Veronika. Sestra Růžena se přes řadu bohatých nápadníků vdala na vesnickou chalupu v Marcovicích u Volyně. Dožila se stáří 99 let ve Vodňanech jako nejstarší rodačka Krajníčka.

Jsem rád, že moje vesnička Krajníčko nezapomíná na své rodáky, přeji Vám to nejlepší, hodně zdraví i trochu toho štěstíčka.

Váš Věrný rodák.

Václav Boška